Šikulín byl jediným smyslem života staré paní. Tušila, že se o něj už nebude moci starat, tak mu připravila věno, za které by mohl žít ještě mnoho let. Stará paní si moc přála, aby se její kocourek měl dobře. Peníze dala dámě, která jí slíbila, že se o Šikulína postará, až přijde čas.
Když čas přišel, tak se na Šikulína vykašlala. Kocour zůstal mnoho dní v prázdném bytě, kam občas sousedka šoupla mezi dveřmi nějaké jídlo.
Šikulín se nakonec nastěhoval k nám. Po měsíci se přihlásila jeho poručnice a váhavě připustila, že by si ho asi měla vzít k sobě, když za to přijala peníze. Dáma se mi vůbec nelíbila, Šikulín si zaslouží být milovaným kocourem a ne závazkem. Řekla jsem paní, že když se Šikulína neujala, když to nejvíc potřeboval, není pro mě důvěryhodnou osvojitelkou, a Šikulín zůstal u nás. Peníze si dáma moudře ponechala, čímž mi potvrdila, že moje rozhodnutí Šikulína jí nedat bylo správné.
Šikulín je tu spokojený, běhá po zahradě nebo se povaluje v pelíšku na skříni. Ale chybí mu jeho paní, která mu s láskou šeptávala do ouška, že je její milovaný kocourek. Třeba mu to ještě do ouška někdo pošeptá…
